Pravda o Měsíci

Před misemi Apollo toužili vědci zkoumající Měsíc po době, kdy budou moci lidé chodit po měsíčním povrchu. Studováním složení našeho satelitu doufali, že vyřeší některé záhady o tom, jak naše planeta a sluneční soustava vznikly. O šest přistání později měla veřejnost představu, že jsme se o Měsíci naučili vše, co jsme potřebovali. Nicméně, ti stejní „měsíční vědci“ se ani o píď nepřiblížili k dohodě, jak zodpovědět i ty nejzákladnější otázky – například, jak Měsíc vznikl. I přes zisk nějakých 842 liber (382 kg) skály a půdních vzorků, fotografií, videonahrávky a umístění pěti vědeckých stanic poháněných jadernou energií na měsíční povrch, stále neexistuje žádné jednoznačné řešení záhad Měsíce. Právě naopak; to, co jsme se o Měsíci dozvěděli z misí Apollo, jen vyvolalo další otázky.

Vědecký spisovatel Earl Ubell prohlásil,
„… lunární „Rosetta Stone“ zůstává záhadou. Měsíc je mnohem složitější, než kdokoliv očekával; není to jen jakási kulečníková koule zmrazená v prostoru a čase, jak se mnozí vědci domnívali. Jen několik základních otázek bylo zodpovězeno, ale skály a nahrávky z misí Apollo zplodily množství záhad, několik z nich opravdu beroucích dech.
Zvažte některé z těchto „dech beroucích“ záhad nebo anomálií, jak je vědci raději nazývají: Měsíc je mnohem starší, než jsme si předtím představovali, možná i mnohem starší než Země a Slunce. Zkoumáním stop vypálených do měsíčních kamenů kosmickým zářením je vědci datovali na miliardy let. Některé byly datovány až na 4,5 miliardy let; mnohem starší než Země a téměř stejně staré jako sluneční soustava. Nejstarší horniny kdy nalezené na Zemi se datují pouze 3,5 miliardy let. Vědci dnes přijali názor, že Země je asi 4,6 miliardy let stará.
Vážený Harvardský astronomický časopis Sky and Telescope napsal, že na Lunar Conference of 1973 (Konference o Měsíci 1973) bylo odhaleno, že jeden kus horniny z Měsíce se datoval na 5,3 miliardy let, což by znamenalo, že je téměř o miliardu let starší než naše planeta.
Tato záhada vyplývá z faktu, že se prokázalo, že měsíční prach, ve kterém byly horniny nalezeny, je o miliardy let starší než samotné horniny. Chemická analýza ukázala, že měsíční kameny byly zcela jiného složení než půda kolem nich. Vzhledem k tomu, že se práškovitá půda obvykle tvoří povětrnostními vlivy a rozpadem okolních hornin, musely měsíční kameny pocházet z nějakého jiného místa, než kde byly nalezeny. Ale odkud?
Měsíc má nejméně tři různé vrstvy hornin. V rozporu s myšlenkou, že těžší objekty klesají, se těžší horniny nachází na povrchu. Tyto bohaté materiály, které jsou obvykle soustředěny v hloubi země, jsou na vnější straně Měsíce.
Earl Ubell, bývalý vědecký editor pro televizní stanici CBS, potvrdil toto tajemství a řekl:
„První (vrstva), 20 mil (32 km) hluboká, se skládá z materiálu podobnému lávě a lávovým proudům na Zemi. Druhá, dosahující až 50 mil (80 km) hluboko, je tvořena poněkud hustší horninou. Třetí, pokračující do hloubky nejméně 80 mil (128 km) a pravděpodobně i níže, se zdá být z těžkého materiálu, který se podobá zemskému plášti…“
Ubell se zeptal: „Jestliže Země a Měsíc vznikli ve stejnou dobu, blízko sebe, proč má jeden veškeré železo a další (Měsíc) téměř žádné? Rozdíly naznačují, že Země a Měsíc vznikli během velkého časového rozpětí; představa, která klopýtá o neschopnost astrofyziků vysvětlit, jak se přesně Měsíc stal satelitem Země.“
Měsíc je velmi suchý a nezdá se, že by kdy obsahoval podstatné množství vody. Žádný z měsíčních kamenů, nezávisle na místě nálezu, neobsahoval volnou vodu ani molekuly vody vázané na minerály. Přesto, přístroje zanechané na Měsíci misemi Apollo vyslali na Zemi 7. března 1971 signál, který udával, že přes měsíční povrch přešel „vítr“ vody. Protože jakákoliv voda se na nevzdušném měsíčním povrchu vypaří a chová se jako vítr na Zemi, nastala otázka, odkud se ta voda vzala? Erupce oblaku páry trvaly 14 hodin a pokryly plochu asi 100 mil čtverečních (259 m2).
Někteří vědci tvrdili, že vodní pára přišla z hloubi Měsíce a zřejmě byla vypuštěna během otřesů Měsíce. Představitelé NASA nabízí prozaičtější a sporné vysvětlení. Spekulovali, že dvě nádrže obsahující 60 až 100 liber (27 až 45 kg) vody se při sestupu Apollo napnuly a praskly a jejich obsah vytekl. Vědci odmítli přijmout toto vysvětlení a poukázali na to, že tyto dvě nádrže – z Apolla 12 a 14– byly od sebe vzdálené asi 180 km, ale vodní pára byla zjištěna na stejném toku na obou místech, ačkoliv přístroje směřovaly opačným směrem. Skeptici také pochopitelně zpochybňovali šanci, že by se dvě samostatné nádrže zlomily najednou a jak by toto malé množství vody mohlo způsobit 100 čtverečních mil (259 m2) páry.
Kromě toho, našli astronauti z Apollo 16 měsíční kameny, které obsahovaly zbytky rezavého železa. Vzhledem k tomu, že oxidace vyžaduje kyslík a volný vodík, tato rez naznačuje, že někde na Měsíci musí být voda. Bylo zjištěno, že měsíční horniny jsou zmagnetizované – ne dost silně na to, aby uzvedly kancelářskou sponku, ale přesto zmagnetizované. Co je na tom tak zvláštní je, že na samotném Měsíci neexistuje žádné magnetické pole. Takže, odkud tento magnetismus pochází? Argument, že magnetismus Měsíce snad způsobil jeho úzký kontakt se Zemí, se rozpadá, když si člověk uvědomí, že pokud by se Měsíc dostal natolik blízko, aby převzal magnetické pole, byl by dost blízko na to, aby byl roztrhán gravitačním polem Země.
Přítomnost maria, neboli velkých moří hladké zpevněné roztavené horniny, na Měsíci ukazují pouze rozsáhlé výlevy lávy kdysi dávno. Nyní bylo potvrzeno, že některé z měsíčních kráterů jsou vnitřního původu. Přesto neexistují žádné známky o tom, že by Měsíc byl kdy natolik žhavý, aby mohlo dojít k vulkanickým erupcím.
„Relativní chlad nitra Měsíce (asi 982°C v porovnání s teplotou nitra Země 1982 až 4982°C) naznačuje, že Měsíc byl celkem chladný od začátku a že jeho nitro obsahuje méně radioaktivity než Země nebo povrch Měsíce,“ uvedl Ubell.
Jiní se pokoušeli vysvětlit tuto hádanku výroky, že Měsíc byl před několika miliardami let vulkanicky aktivní, ale protože to byl malý svět, rychle svou teplotu ztratil.
Další hádankou je, že téměř všechny – čtyři pětiny – z měsíčních moří jsou umístěny na přivrácené straně Měsíce. Několik moří leží na odvrácené straně, často chybně nazývané „tmavá strana“Měsíce. A přesto, na odvrácené straně je mnohem více kráterů a hornatých ploch. V porovnání se zbytkem Měsíce neobsahují měsíční moře relativně žádné krátery, což naznačuje, že krátery byly zality tokem lávy. K této záhadě se přidávají maskony – velké hutné kruhové masy, které leží 20 až 40 mil (32 až 64 km) pod středem měsíčních moří. Maskony byly objeveny, protože jejich hustota narušila trajektorii našich kosmických lodí přelétávajících nad nimi nebo v jejich blízkosti. Jeden vědec navrhl, že maskony jsou těžké železné meteority, které se vnořily do Měsíce, když byl ještě v měkkém tvarovatelném stavu.
Tato teorie byla zavržena, neboť meteority narážejí tak velkou rychlostí, by se při kontaktu vypařily. Dalším pozemským vysvětlením je, že maskony nejsou nic jiného, než lávou zaplněné dutiny, ale skeptici říkají, že zde neexistuje dostatečné množství lávy, aby to bylo možné. Vzhledem k tomu, že se zdá, že měsíční moře jsou vytvořena žhavou lávou, proč se tyto těžké maskony nepotopily na dno?
„Co to je, je velkou záhadou Měsíce,“ napsal Don Wilson, autor Our Mysterious Spaceship Moon.
„Nyní se zdá, že maskony jsou široké objekty tvaru disku, které by mohly být případně jakýmisi uměle vytvořenými konstrukcemi. Protože je nepravděpodobné, aby byly v důsledku náhody nebo nehody pod každým obrovským mořem obrovské kruhové disky umístěné ve středu jako terč.“
Během misí Apollo bylo na Měsíci umístěno na šesti různých místech seizmografické zařízení.
V letech 1969 až 1977, kdy tato zařízení přestala pracovat, bylo zaznamenáno až 3000 „otřesů měsíce“ ročně. Většina vibrací byla celkem malá a byla způsobena nárazy meteoritů nebo pády nosných raket, Ale mnoho jiných otřesů bylo zaznamenáno hluboko uvnitř Měsíce. Věří se, že toto vnitřní praskání bylo způsobeno gravitací naší planety, protože k většině otřesů Měsíce došlo, když byl Měsíc nejblíže k Zemi. Nicméně, v roce 1958 došlo v kráteru Alphonsus k jedné události, která otřásá myšlenkou, že všechny vnitřní otřesy Měsíce jsou pouze sesedáním hornin.
V listopadu téhož roku, sovětský astronom Nikolaj A. Kozyrev z Krymské astrofyzikální observatoře upoutal vědecký svět svými fotografiemi první zaznamenané plynné erupce na Měsíci v blízkosti vrcholu kráteru. Kozyrev to přičítal unikání fluorescenčních plynů. Zjistil také načervenalou zář uhlíkových sloučenin, která „vypadala, že se pohybuje a za hodinu zmizela“.
Někteří vědci odmítli přijmout Kozyrevovy nálezy. Nicméně, astronomové v observatoři Lowell v roce 1963 také pozorovali načervenalou zář na hřebenech vyvýšenin v oblasti Aristarchos. AstronautiApollo Neil Armstrong a Edwin „Buzz“ Aldrin viděli podivná světla uvnitř kráteru blízko místa, kde měl jejich lunární přistávací modul dosednout na povrch Měsíce v červenci 1969.
Při jejich prvním obletu Měsíce, Armstrong popsal tajemné jasné světlo na vnitřní stěně kráteru Aristarchos, který se nacházel severně od jejich letové dráhy.
„Zdá se, že má v sobě malý objem fluorescence. Oblast kráteru je zcela jasná,“ hlásil.
„Tato oblast je rozhodně jasnější než cokoliv jiného, co vidím. Nezdá se, že by to mělo nějakou barvu. Vypadá to děsivě,“ potvrdil Aldrin.
Něco se děje uvnitř vulkanicky mrtvého Měsíce. A ať je to cokoliv, vyskytuje se to stejným způsobem ve stejnou dobu. Při tom, jak se Měsíc přibližuje k Zemi, zachycují seizmické signály z různých stanic na měsíčním povrchu stejné vibrace. Mohly by se vnitřní posuny v Měsíci objevit vždy stejným způsobem? Asi těžko.
Reportér New York Times, Walter Sullivan, napsal:
„Bylo by to stejné, jako kdyby se vzestupy a pády na akciovém trhu opakovaly úplně stejně v každém období fluktuace.“ 
Díky otázce identických vibrací lze jen stěží pochopit, jak by to mohl být přirozený jev. Avšak, něco uměle zkonstruovaného by mohlo vytvářet identické seizmické výsledky, ke kterým by mohlo docházet znovu a znovu. Například, rozbitý trup talíře by se mohl posouvat přesně stejným způsobem pokaždé, když se Měsíc přiblíží Zemi.
Existuje mnoho náznaků, že Měsíc může být dutý. Průměrná hustota Měsíce je – asi 3,34 g/cm3neboli 3,34 krát více než stejné množství vody – se výrazně liší od hustoty 5,5 g zemského pláště. Studie měsíčních hornin ukazují, že nitro Měsíce se liší od zemského pláště způsobem, který předpokládá jen velmi malé, nebo dokonce žádné, jádro.
Už v roce 1962 uvedl vědec NASA, Dr. Gordon MacDonald:
Vykrátíme-li astronomické údaje, přijdeme na to, že nitro Měsíce má menší hustotu než vnější části. Vskutku by se zdálo, že Měsíc je spíš dutý, než homogenní koule.“ 
Protože nechtěl věřit, že Měsíc je dutý, domníval se MacDonald, že jeho údaje jsou chybné. Avšak další studie jeho závěry spíše potvrzují. Dr. Sean C. Solomon z M.I.T. (Massachusettský technologický institut) napsal:
„Experimenty v rámci programu Lunar Orbiter (měsíční sondy) výrazně zlepšily naše znalosti o gravitačním poli Měsíce… naznačují děsivou možnost, že by Měsíc mohl být dutý.“
Proč děsivé? Důležitost tohoto tvrzení uvedl astronom Carl Sagan již v roce 1966 ve své práciIntelligent Life in the Universe (Inteligentní život ve vesmíru):
„Přirozený satelit nemůže být dutý objekt.“ Nejúžasnější důkaz toho, že by Měsíc mohl být dutý, přišel 20. listopadu 1969, kdy posádka Apolla 12, po návratu na svou velicí loď, vyslala návratovou část měsíčního modulu zpět, aby se zřítila na měsíční povrch a vytvořila tak umělý otřes Měsíce. Měsíční modul zasáhl povrch asi 40 mil (64 km) od místa přistání Apolla 12, kde ultracitlivé seizmické zařízení zaznamenalo něco neočekávaného a ohromující ho – měsíc dozníval jako zvon déle než hodinu. Vibrační vlna trvala téměř osm minut až k vrcholu, pak poklesla na intenzitě.
Nepochybně největší záhadou týkající se Měsíce je, jak vlastně vznikl. Před misemi Apollo bylo jednou z vážných teorií o původu Měsíce, že se před dávnými věky odlomil od Země, i když nikdo nedokázal jasně určit, kde na Zemi měl Měsíc svůj původ. Tato myšlenka byla zavržena, když bylo zjištěno, že existuje pouze malá podobnost ve složení naší země a Měsíce. Novější teorie říká, že se Měsíc vytvořil z vesmírného odpadu, který zbyl ze vzniku Země. Tento koncept se ukázal být s přihlédnutím na současnou gravitační teorii neobhájitelným. Gravitační teorie naznačuje, že jeden velký objekt shromáždí veškeré volné materiály a nenechá tak žádné k utvoření dalšího velkého tělesa. V současné době je všeobecně přijato, že Měsíc vznikl někde jinde a v nějakém okamžiku v daleké minulosti vstoupil do gravitačního pole Země. Zde se teorie rozcházejí – jedna říká, že Měsíc byl původně planetou, která se srazila se Zemí, čímž se vytvořily úlomky, které se sloučily a vytvořily Měsíc; zatímco jiná teorie říká, že byl Měsíc bloudící naší sluneční soustavou zachycen a vtažen na oběžnou dráhu gravitací Země.
Na tiskové konferenci toho dne, jeden z ředitelů seizmického experimentu, Maurice Ewing, novinářům řekl, že vědci nejsou schopni toto zvonění vysvětlit.
„Pokud jde o to, co to znamená, raději bych to teď neanalyzoval. Ale je to jako, když někdo udeří na zvon, řekněme třeba ve zvonici kostela, jednou ranou a zjistí, že rezonance pokračuje 30 minut.“
Dr. Frank Press z M.I.T. dodal:
„… nikdo z nás neviděl na Zemi nic podobného. Přes všechny naše zkušenosti je to zcela mimořádná událost. Že tento poměrně malý náraz… vyvolal signál, který trval 30 minut, je zcela mimo dosah našich zkušeností.“
Tento jev se opakoval, když byla třetí část Apolla 13 poslána rádiovým signálem, aby se zřítila na Měsíc a zasáhla mohutností rovnající se 11 tunám TNT. Podle NASA, tentokrát Měsíc „reagoval jako gong“. Přestože seizmické zařízení bylo více než 108 mil od místa havárie, záznamy ukázaly rezonance trvající tři hodiny a 20 minut, které se přesouvaly do hloubky 22 až 25 mil (35 až 40 km).
Následné studie nárazů na Měsíc způsobené člověkem přinesly podobné výsledky. Po jednom nárazu rezonoval Měsíc čtyři hodiny. Toto zvonění spolu s problémem hustoty na Měsíci vedly některé k závěru, že Měsíc může mít neobvykle lehké – nebo dokonce vůbec žádné – jádro. Doufali, že zaznamenají dopad meteoritu dostatečně velkého na to, aby vyslal tlakové vlny do jádra Měsíce a zpátky, aby se mohl tento problém vyřešit. Tato možnost nastala 13. května roku 1972, kdy do Měsíce narazil velký meteorit silou odpovídající 200 tunám TNT.
Po vyslání tlakové vlny hluboko do nitra Měsíce, byli vědci zmateni tím, že se žádná nevrátila, což potvrdilo, že na jádru Měsíce je něco neobvyklého. Podle spisovatele Wilsona připustil jeden vědec NASA, že americká vláda provedla experimenty, „které nebyly veřejně oznámeny“, aby určila, zde je Měsíc dutý nebo zda obsahuje velké dutiny.
Dr. Farouk El Baz byl citován:
„Máme podezření, že pod povrchem Měsíce existuje mnoho neobjevených jeskyň. Na Měsíc bylo vypuštěno několik experimentů, abychom zjistili, zda takovéto jeskyně ve skutečnosti existují.“
Výsledky těchto experimentů nebyly zveřejněny. Zdá se zřejmé, že Měsíc má tuhý, tvrdý vnější plášť a lehké nebo neexistující nitro. Plášť Měsíce obsahuje tmavé minerály, jako je titan, používaný na Zemi v konstrukci letadel a kosmických lodí. Mnoho lidí si stále pamatuje, jak v televizi sledovali naše astronauty, kteří se marně pokoušeli vrtat skrz kůru měsíčního moře. Jejich speciálně konstruované vrtáky mohly proniknout pouze do hloubky několika centimetrů.
Skládanka o záhadě tvrdého povrchu Měsíce byla složena objevením něčeho, co se jevilo jako zpracované kovy. Odborníci byli překvapeni, když našli měsíční horniny obsahující kromě téměř čistého titanu také mosaz, slídu a amfibol. Dospěli k závěru, že toto velké množství titanu v černém minerálním ileminitu dává měsíčním mořím tmavou barvu. Podle Argonne National Laboratory(Národní laboratoř Argonne) byly v měsíčních horninách objeveny prvky, které nikdy předtím nebyly v přírodě nalezeny – uran 236 a neptunium 237.
Zatímco se vědci stále snažili vysvětlit přítomnost těchto materiálů, byli překvapeni nálezem rezuvzdorných železných částic ve vzorku půdy z Mare Crisium (Moře Nepokojů). V roce 1976 vydala agentura Associated Press zprávu, že Sověti oznámili objev železných částic, které „nerezavějí“ ve vzorcích, které přivezla zpátky v roce 1970 mise bez posádky. Železo, které nerezaví je v přírodě neznámým jevem a nad rámec současné pozemské technologie.
Nepochybně největší záhadou týkající se Měsíce je, jak vlastně vznikl. Před misemi Apollo bylo jednou z vážných teorií o původu Měsíce, že se před dávnými věky odlomil od Země, i když nikdo nedokázal jasně určit, kde na Zemi měl Měsíc svůj původ. Tato myšlenka byla zavržena, když bylo zjištěno, že existuje pouze malá podobnost ve složení naší země a Měsíce. Novější teorie říká, že se Měsíc vytvořil z vesmírného odpadu, který zbyl ze vzniku Země. Tento koncept se ukázal být s přihlédnutím na současnou gravitační teorii neobhájitelným. Gravitační teorie naznačuje, že jeden velký objekt shromáždí veškeré volné materiály a nenechá tak žádné k utvoření dalšího velkého tělesa.
V současné době je všeobecně přijato, že Měsíc vznikl někde jinde a v nějakém okamžiku v daleké minulosti vstoupil do gravitačního pole Země. Zde se teorie rozcházejí – jedna říká, že Měsíc byl původně planetou, která se srazila se Zemí, čímž se vytvořily úlomky, které se sloučily a vytvořily Měsíc; zatímco jiná teorie říká, že byl Měsíc bloudící naší sluneční soustavou zachycen a vtažen na oběžnou dráhu gravitací Země.
Ani jedna z těchto teorií není zvlášť přesvědčivá z důvodu nedostatku důkazů, že by Země či Měsíc byli fyzicky narušeny blízkým setkáním v minulosti. Ve vesmíru nejsou žádné úlomky, které by naznačovaly kolizi v minulosti, a nevypadá to, že by se Země a Měsíc vytvořily během stejného období.
Současná encyklopedie uvádí:
„… zdá se, že existují záznamy o lunárních magmatických procesech (roztavené horniny), které byly v činnosti dlouho předtím, než jakékoliv procesy, které mohou být přímo odvozeny pozemskými geologickými studiemi.“
Pokud jede o teorii „zachycení“,  i vědec Issac Asimov, tak dobře známý pro svá díla v oblasti fikce, napsal:
„Je příliš veliký na to, aby byl zachycen Zemí. Šance, že by mohl být Měsíc takto zachycen a pak převzal téměř kruhovou oběžnou dráhu kolem naší Země, jsou příliš malé na to, aby mohla být takováto eventualita věrohodná.“
Asimov vzal správně na vědomí oběžnou dráhu Měsíce – není pouze téměř dokonalým kruhem, ale je také stabilní. Jedna strana vždy čelí Zemi pouze s velmi malými odchylkami. Pokud víme, je to jediný přirozený satelit s takovou oběžnou dráhou. Tato kruhová oběžná dráha je obzvláště podivná, pokud vezmeme v úvahu, že střed hmoty Měsíce leží více než 1,6 km blíže k Zemi, než jeho geometrický střed. Samotný tento fakt by měl mít za následek nestabilní, kolísavou oběžnou dráhu, stejně jako se míč s nevystředěnou hmotou nebude koulet po přímce. Kromě toho, téměř všechny další satelity v naší sluneční soustavě obíhají v rovině s jejich rovníkem.
Měsíc ne; jeho oběžná dráha leží neobvykle blíže oběžné dráze Země kolem Slunce, neboli je nakloněna zemské dráze slunce o více než pět stupňů. Přidejte k tomu skutečnost, že vyboulení Měsíce – umístěné na straně odvrácené od Země – tudíž popírá názor, že to bylo způsobeno gravitací Země – tvoří nesouměrnou zemi. Zdá se nemožné, aby taková zvláštnost mohla přirozeně vyústit do tak přesné a kruhové oběžné dráhy.
Podle slov spisovatele Williama Roye Sheltona je to fascinující hlavolam. Napsal:
„Je důležité mít na paměti, že něco muselo dostat Měsíc na jeho současné kruhové uspořádání nebo blízko něj, Stejně jako kosmická loď Apollo kroužící kolem Země každých 90 minut ve výšce 100 mil (160 km) rychlost zhruba 18000 mph (28968 km/h) na oběžné dráze, tak také něco muselo dát Měsíci rychlost přesně potřebnou vzhledem k jeho váze a šířce… Jde o to – a je to zřídka bráno v potaz při úvahách o vzniku Měsíce – že je velice nepravděpodobné, aby se nějaký objekt jen tak namanul na této oběžné dráze. ‚Něco’ muselo dát Měsíc do jeho výšky, do jeho směru a rychlosti. Otázka zní: co bylo to ‚něco’?
Pokud vnímáme přesnou a stabilní oběžnou dráhu Měsíce jako naprostou shodu náhod, je také náhoda, že se Měsíc nachází právě v té správné vzdálenosti od Země, aby zcela zakryl Slunce během zatmění? Zatímco průměr Měsíce je pouhých 2160 mil (3476 km) oproti gigantickým 864000 mil (1390000 km) Slunce, přesto je zrovna v té náležité pozici, aby zakryl vše kromě planoucí sluneční koróny, když se přesune mezi Slunce a Zemi.
Asimov vysvětluje:
„Neexistuje žádný astronomický důvod, proč by se měli Měsíc a Slunce tak dobře zakrývat. Je to nejjasnější shoda náhod a pouze Země je ze všech planet tímto způsobem požehnaná.“ 
Jak se dají vysvětlit tyto a mnohé další záhady Měsíce? Vědci jsou konzervativní skupina a až příliš často mají tendenci ignorovat jakékoliv údaje, které se netýkají jejich vlastních jednotlivých oblastí odbornosti. S vysvětlením našeho nejbližšího satelitu si neví o nic víc rady než s tektity – malými sklovitými hrudkami mimozemského původu, které lze nalézt pouze na několika místech na Zemi.
Po celá léta se vědci domnívali, že tektity byly vymrštěny na Zem meteority, které narazily do Měsíce. Nicméně, tato teorie byla vyvrácena misemi Apollo, které na Měsíci nenašly nic podobného. V červenci roku 1970 nabídli dva ruští vědci bizarní teorii o původu Měsíce – ale takovou, která poskytla odpověď na veškeré záhady. Když Michael Vasin a Alexander Ščerbakov publikovali svůj článek v sovětském časopise Sputnik nazvaný „Je Měsíc výtvorem mimozemské civilizace?“ (odkaz) vzbudilo to jen malý zájem. Koneckonců, kdo by mohl brát takovýto výstřední koncept vážně?
Razili teorii, že Měsíc není zcela přirozeným světem, ale planetkou, která byla před dávnými věky vyhloubena ve vzdálených koutech vesmíru inteligentními bytostmi, které mají mnohem dokonalejší technologii, než je ta naše. Byly použity obrovské stroje k roztavení skály a vytvoření velkých dutin uvnitř Měsíce, přičemž chrlily roztavený odpad na povrch. Chráněná slupkovitým vnitřním pláštěm a přestavěným vnějším pláštěm z kovového skalnatého odpadu, byla tato gigantická loď řízena vesmírem, až nakonec zaparkovala na oběžné dráze kolem Země.
Absurdní? Možná, ale poskytuje odpovědi na mnohé otázky okolo Měsíce lépe než neustále revidované vědecké teorie.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *